Tak schválně, kdo uhádne, jakou divadelní hru jsme měli možnost minulý týden zhlédnout?
Malá nápověda: Karel Čapek a Josef Čapek, 1922
Vražda a zase vražda! Srdce, přestaň tak tlouci,
vždyť to byl jenom hmyz, vždyť jsou to jenom brouci,
je to jen malinké drama mezi stébly trávy,
ba právě jen hmyzí boj, ba právě jen broučí mravy;
jináč se žije hmyzu, jináč je v životě lidí.
Ach být zas mezi lidmi! Pak člověk aspoň vidí,
že přece je něco lepšího nežli ta hmyzí havěť.
Člověk, ten nechce jen žrát, chce tvořit a chce stavět,
má jářku nějaký cíl a kuličku svou staví,
ne, to zas chrobáci, fuj! Co mně to nejde z hlavy!
Kulička chrobákům a lidem lidštější ideály.
Pokojný člověk život celým životem chválí.
Pro štěstí stačí tak málo! Mít domov, třeba jen malý,
nikomu neškodit, starat se o málo a zplodit děti,
vždyť život chce jen život, a sladko je pohleděti,
jak žiješ a jak tvůj soused… třepe… nožičkami…
ne, to zas cvrčci! Co mě to pořád mámí,
vždyť si to pletu s brouky! To úzké, maličké bytí,
to pitomé blaho cvrčků člověka nenasytí.
Člověk chce něco víc, než aby se jenom napás
a vděčně, spokojeně žvýkal ten žvaneček štěstí:
život chce muže, život chce hrdiny, život chce zápas;
chceš-li se zmocnit života, chop se ho silnou pěstí,
chceš-li být plně člověkem, nesmíš být malý a slabý,
chceš-li žít, tedy vládni, chceš-li jíst, tedy… zabij…
ne, to zas lumci! Ticho! Copak vy neslyšíte,
jak po celém světě pracují horečné tiché čelisti,
roch-roch-roch, to krvavé mlaskání syté
nad žvancem ještě živým… Život je života kořistí!